search
now reading: Trochu medu | Jáchym Topol
search

Jáchym Topol | Czech

Trochu medu

Červnové slunce už praží, od rána leze nad město, sune se po obloze. Záclony tu ale jsou, až na úzkou škvíru, pořád zatažené. Paprsky se do pokoje řinou v jednom bodě. Je prý lehčí je chytit. Do postele si vzala zrcátko, takové to dívčí, na špičku nosu.

Drží ho teď v ruce často a ráda, občas jí zapadne pod polštář nebo se ztratí někam do dek, nevadí, nějak ho vždy vyhrábne.

Sebe si máma neprohlíží, ostatně nikdy nebyla nějak přehnaně módní ani se zbytečně nešňořila, nestuduje kaňony vrásek ve svém obličeji, kdepak, loví zrcátkem kousky slunce s tím, že to jsou nejspíš poslední paprsky světla, které vidí. I když kdo ví, co bude pak. O tom jsme se ale moc nebavili.

Během posledních dvou let si zvykla na pobyt v posteli. Předtím jsme v pomalém rytmu klapajících berel vyráželi i na procházky… třeba až k Vltavě… po nebi se proháněli rackové, všude barvy, hluk, lidi. Zhruba před půl rokem se ale pro ni nanejvýš dobrodružnou výpravou stala pouhá cesta na záchod. Líčí mi ty expedice pomocí esemesek, senior mobil má přivázaný na šňůrce pod

ramenem, jako indián svůj toulec plný šípů. Pokud se po cestě džunglí bytu zastaví k nutnému odpočinku, nebo dokonce upadne, vysílá šíp.

Pradelnik… ohlásí třeba. V nejbližší možné chvíli všeho nechám a vyrážím, shrábnu ji z prádelníku, donesu do postele nebo na záchod, jak si zrovna přeje. Hesel jako „pradelnik“ máme víc.

A jaký to vlastně je, mami?

Pamatuješ, jak je to v dětství napínavý, když musíš v noci třeba přeběhnout předsíň? Rodiče nikde nebo spěj a ty cítíš hroznou úzkost a hrůzu, bojíš se. Ale pak to dokážeš.

Usmívá se nebo se o to snaží. Je to prostě řada drobných vítězství, dodá.

Neoslňuj mě…

Zrovna totiž ulovila sluneční paprsek a mrskla mi ho do očí.

Hned zrcátko odloží. Těma „prasátkama“ mě nechce nikterak trápit. My jsme se měli vždycky dost rádi.

No, tak do těch mých šestnácti, než jsem konečně vypadl, byla každý večer, téměř každý večer totálně zlitá. A když nebyla zlitá, tak měla kocovinu, což je horší. Kolem padesátky ale zaplaťpánbůh přestala pít úplně. Začala vyrážet po kostelích. A den začínala i končila modlitbou. Nakonec, sama vyrůstala v řádovém sirotčinci. Její táta, můj děda, umřel za války. Máma ji prý „odvrhla“. To řád anglických panen se významně podílel na její výchově. Než ho komunisti zatípli. Z toho názvu pobožného sesterstva si ale zamlada, podpořena lahví, dělala dost často legraci. V tom mě nijak nešetřila, v žertovných historkách z holčičího sirotčince. Jako kluk jsem to bohužel nedokázal ocenit. V jejím obrácení nebylo nic úpornýho. Život byl klidnější. Určitě je lepší se ráno modlit než do sebe házet panáky. A nejen to. Potom, co sama přilezla ke křížku, mě k ničemu nenutila, nezačala mě po chlastu drtit zas nějak biblicky, přinášela z kamenných kostelů spíš zvěsti o templářích, johanitech… Praha je toho plná… a to mě bavilo.

Tady máš ten med, mami. Z Galileje.

Řekl jsem to tak nonšalantně… Ohlásil jsem tenhle nákup mimoděk, na půl huby, běžně. Ale hrdý jsem byl, to ano. Vždyť který syn doveze umírající matce med z Ježíšovy země?

Jinak, nákupy… tašky, jídlo, pití, hygiena, zábava, to jsem tahal a tahám pořád, s tím nejde nic dělat. Krátce potom, co jsme se dohodli na tzv. sociální službě, přistihl jsem mámu, že veškeré jídlo, co jí ze sociálky vozí, sype do záchodu nebo nabízí ptactvu. Ani mýt ji nebo přestýlat její postel, to vpravdě už monstrózní hnízdo, plné knih, časopisů, drobků, prášků a jiné, už místy těžko identifikovatelné změti, nesmí nikdo cizí. A nemocnice? Ty nenávidí. To jsme už zkoušeli.

Mně tam vaděj ty ostatní lidi, chápeš?

Pryč jsem byl jen týden, špinavá mi máma nijak nepřipadá, ale leží pořád v těch samých dekách, no… půjdeme za chvíli na to.

Dnes jsem tašku s běžnými nákupy nechal v předsíni. Mámě k posteli jsem vzal jen malou lahvičku s izraelským medem. Je to stylový, jakoby pouštní výtvor, pálená hlína, voskový uzávěr.

Tady máš ten izraelskej med, mami, jak sis přála!

Položil jsem nádobku na stolek u postele. Trošku jsem s ní o ten stolek křupnul.

Vážně je z Galileje? A je to tam napsaný? Ukaž! A proč to taháš v takovým turistickým obalu?

Je tu napsaný… Galilea!… Ale hebrejsky, to dá rozum!

No jistě… Vůbec se ale nedivím, že ti vycházej knížky hebrejsky, vůbec. Oni tam prostě musej mít všechno! Knihy mého tatínka, tvého dědečka, vycházely pouze německy, polsky, maďarsky… a tak. Jen tady v okolí. Teď je to překladatelství asi snazší, že jo? S tolika strojema.

Jo, teď je to snadný. Vůbec nic to neznamená.

Je vůbec nějaká země, kde tě ještě nevydávaj?

V Rusku ne.

Aha! To je ale samozřejmost, to je jasný. Tam se ani necpi. A dovezl jsi ze Svatý země taky něco Bolkovi a Lolkovi?

Tak říká máma mým synkům. Jsou to jména z nějakého polského seriálu.

Modely stíhaček, stříkací kalašnikovy, trička s nápisama, datle a tak různě. Kluci byli nadšený.

Hebrejskýma nápisama? Seš blázen? Dyť je tam utlučou…

Máma si dětský domovy pořád představuje jako nějaký nanejvýš surový

tak zhruba poválečný zařízení. K stáru jsou její vzpomínky asi ještě palčivější. Moje dvojčata jsou ale v úplně moderním zařízení, v tom nejlepším možným.

Mami, prosim tě, už nejsou padesátý roky. Chceš ten med ochutnat? A jak ses tu pořád měla?

Dobře jsem se měla. Nebyla jsem ani na chvilku sama. Je tu pořád se mnou. A mluvíme spolu.

S kým mluvíš?

S Ježíšem Kristem, spasitelem a vykupitelem.

Ale, mami. To bude asi jen v tvý hlavě.

No a co? I kdyby, tak mluví dobře.

Ochutnáš ten med? A co ti říká?

Takový ty obyčejný věci. Jako že se nemám bát. A že se mám připravit na cestu… no, to zní vážně jak z filmu… ale taky mi vysvětluje, proč to všechno je.

Co všechno?

No, život a smrt. To jsem dřív nevěděla, že ví i tohle.

Napadá mě, že až umře, tak tenhle byt zapálím. Ne, neudělám to, ale měl bych.  V bibli, mezi normálníma lidma prostě…by se tomu nikdo nedivil. Že chci, aby to všechno okolo, postel, její knihy a obrazy, deky, polštáře, dávno nepoužívané hrnce, pánve… vyschlé květináče, různé ty stařecké věci, pomůcky, všechno nasáklé nakyslým pachem bytu, jak povlakem…moc bych si přál, aby to všechno zmizelo. Až tu nebude, tenhle byt na mě spadne, jako vskutku příšerný břemeno. Nechci to. Zamknu, vypadnu. Akorát to její mrňavý zrcátko si nechám, to se mi pak vejde do kapsy, to nic není.

Mami! A proč to teda všechno je?

Říká, že tohle je ta správná otázka. A že se to všichni dozvíme. Časem. Teda až čas nebude, prostě! Dozvíme se to postupně, no!

Aha.

Otvírám nádobku a trochu mlsáme. Vzal jsem z kuchyně dvě lžičky. Jsou ulepený, ale to nevadí. To je úplně jedno. Nádobí umeju potom. Zvedne hlavu, zasunu jí špičku lžičky s medem mezi zuby. Nasaje, padne zas hlavou do polštáře. V poklidu med vychutnává. Připadá mi, že se za ten týden, kdy jsem byl pryč, někam propadla. Někam ještě hlouběji, než kde je. Mizí. V obličeji už je vážně podobná kostře. A kdy jsem jí naposledy myl vlasy? A doopravdy vypadá tak zbědovaně? Nebo jsem za ten týden jenom odvykl? Když někdo umírá, je asi nejlepší být s ním pořád, pak vás nějaká ta změna hned tak nevyděsí.

Hm, tenhle med je ale docela obyčejnej! říká.

Jo jo, souhlasím. Vždyť med jsem požil naposledy tak zhruba před, já nevím, deseti patnácti lety. Navrhuju, že roztáhnu záclony. Už je léto! říkám.

Jen to nechej takhle!

Popojdu k oknu a vtom to uslyším. Zařinčení, se kterým jí zrcátko vypadlo

z ruky, poskočilo na podlaze a teď se tříští. Na jehličky, na malý i úplně  maličkatý kousky.

No, to sem tomu dala!

To je dobrý, já to sklidím. Smetám botou skleněný kousky pod postel, uklidím

to někdy pak.

Dej mi ještě ochutnat, hlásí se máma k další kapce medu.

Tak si taky dám. Ale ne moc. Na sladký já nikdy nebyl.

Cos tu jedla celou tu dobu?

Ále, to je jedno, ňáký keksy a tak, cos dones. Dobrý to bylo.

Stejně mi ale vrtá hlavou, co tu slyší. Co jí Ježíš říká. Tak se znovu optám. Důrazně.

Mami! A co ti ještě říká?

A vida, tohle je neuvěřitelný! Máma se úplně rozzáří.

A teď se culí, to je nepopsatelný, tenhle až koketní úsměv v tý strašný starý poničený tváři. A teď dokonce znachověla. Jo, zčervenala jak holka!

No, úplně všechno ti nemůžu… sdělit, vysouká ze sebe. Ale pěkný věci mi taky říká!

Co?

No, věci o nás dvou. Takový věci… velmi, velmi příjemný!

Cože? O mně jako?

Ale kdepak! Prosim tě! Zavrtí se v posteli.

O sobě a o mně jenom mluví. A hele, dál… to už si vážně nechám pro sebe.

Jasně! A mám ti teda vyprávět něco o Svatý zemi? Jo, kluci se maj moc dobře. Pozdravujou tě a posílaj obrázky. A potřebuješ něco?

Ne. Možná pozdějc.

Sedím na židli, máma leží v posteli. A koukáme na sebe. Nikdo jiný tu není, myslím, že ne a nikdo tu nemluví, možná jen v její hlavě. Jen tak tu jsme. A vládne klid. Ale čekáme. Jo, čekáme na odpověď. Je před námi celý léto. Celý dlouhý léto v plný síle. Tak třeba se máma ještě zmátoří, třeba jí bude líp?

Jo, určitě jí bude líp. To je jasný.

    arrow2right arrow2right Stories that go together :

    If you enjoyed this story, here are few more we think are an excellent pairing

    The Short Story Project © | Ilamor LTD 2017

    Lovingly crafted by Oddity&Rfesty